Režísér Jan Svatoš dokončil v koprodukci s Českou televizí svůj čtvrtý dokument. Snímek divoČINY diváky však paradoxně nezavede do exotických končin, ale do nejzazších koutů českého pohraničí i našeho svědomí. Ještě před dokončením slavil film první úspěch– České filmové centrum ve spolupráci s Institutem dokumentárního filmu jej vybralo mezi 25 nejzajímavějších dokumentů pro nadcházející sezónu.
Vizuální esej prostřednictvím lidských i zvířecích příběhů představuje divočinu jako kulturní fenomén oproštěný od aktivistických tendencí. Myšlenka natočit film divoČINY Svatoše poprvé napadla v severní Keni. „Je snadné obyvatelům rozvojových zemí vytýkat jejich nevybíravý vztah k tamní přírodě. Neměli bychom ale zapomínat, že jsme to právě my – Evropané – kdo se jako vůbec jedni z prvních zbavili velkých savců, svých domnělých zvířecích konkurentů.“ A právě důvody i peripetie lidí, kteří usilují o postupný návrat zubrů nebo velkých šelem do České republiky, autor ve filmu sledoval.
Více o filmu na ČRo-Radiožurnálu – poslechněte si interview Zuzany Burešové s Janem Svatošem. Rozhovor sí můžete poslechnout zde.
Po České republice filmaři najezdili přes 7000 km. Místa, která navštívili, ležela mimo značené stezky, k některým se museli vracet i opakovaně. Ve filmu se diváci podívají na beskydské hřebeny, ale např. i do Žofínského pralesa, do kterého má veřejnost vstup zakázán. Zcela unikátní vizuální formou jsou pak zobrazeny velké šelmy a zubři, které autor do divočiny symbolicky „vypustil“. „Jako filmař jsem si mohl dovolit vytvořit kinematografickou divočinu, ve které se znovu bok po boku potkávají už jednou vyhubení tvorové …“
Film divoČINY je absolventským filmem Jana Svatoše, kterým zakončuje magisterské studium na Filmové Akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Autora ale ovlivnil i již zesnulý profesor Bohumír Prokůpek z pražské FAMU, kterou Svatoš absolvoval v roce 2010. Právě jemu patří věnování na konci filmu. „Díky Mirkovi jsem si vůbec poprvé položil otázku, proč se lidé a vlastně i já sám, otázkou divočiny vůbec zajímáme. A právě díky půlročnímu natáčení divoČIN jsem na tuto otázku nalezl odpověď…“